Dějové schéma

29. března 2014 v 17:54 | Lektor |  KTP jaro 2014
Na čtvrtou lekci si měli účastníci připravit aktualizaci nějakého typického dějového schématu. Dějové schéma je to, co Vám zbude, když z příběhu očešete všechno konkrétní. Jména postav, prostředí, prostě ho oderete na holý prut. Romeo a Julie pak může být příběhem romského chlapce a gádžovské dívky z Chomutova v roce 2014 a Polednice příběhem matky, která se těžko smiřuje s odchodem dítěte z rodinného hnízda. Ze strachu před démonem polední hodiny (tedy okolnostmi poledne jejího života, mezníkem mezi jeho první a druhou polovinou), k sobě dítě někdy tiskne tak moc, že ho zadusí. Copak jste to nikdy ve svém okolí nezažili? Tady jsou dějová schémata naplněná novým obsahem z pera našich frekventantů.



Dějové schéma: GOLEM
Wanted

"Davide" hlas Ester přeruší ticho malé laboratoře. V jejím hlase je cítit nervozitu. Pohled stále upřený na stůl s ležící fenou. Postarší muž se sklání nad sešity, plnými různobarevných poznámek a je na tolik zabrán hledáním čehosi, že naléhavost v jejím hlase ani nepostřehne. Vlastně ho jen ruší.

"Moment" odsekne podrážděně. "Copak nevidíš, že něco hledám? Kam jsem to sakra mohl dát?"
"Davide," zvolá Ester o poznání důrazněji. To ho přiměje obrátit zrak jejím směrem.
"Podívej."
Její strnulý výraz je výmluvnější, než všechna slova. Šesti kroky překoná vzdálenost ke své ženě, která ještě ani neodložila skalpel. Fena ve spánku klidně oddychuje. Po ráně ani památky. Jen malá část srsti slepené krví naznačuje oblast řezu.

"Jak dlouho to trvalo?"
"Hned," odpovídá Ester stále jako v transu.
"To není možný. Víš… víš, co to znamená?"
Samozřejmě, že to ví. Zbytečná otázka. Dělají na tom společně už přes tři roky. Od té doby, kdy otevřel obálku s krátkým textem o přidělení grantu manželům Fischelovým na vývoj preparátu podporující hojení měkkých tkání. Vlastně na tom dělají už aspoň pět let. Jeho pohled zabloudí ke kalendáři na polici. Některé věci přece nezapomíná. Nejméně pět let. Už je to tak dlouho. Kdyby už tenkrát… Kdyby Sáře neujel autobus… Kdyby… Ani toho hajzla nenašli.

"Pět let…"vrací se do přítomnosti a dívá se na Ester.
"Šest. Dva měsíce a třináct dní." V očích má slzy. Obejmou se. Poprvé od té doby.

Ráno se Ester viditelně třese ruka, když mu podává injekční stříkačku.
"Resigletamin sis vzal?" ptá se vlastně jen proto, aby se pokusila zakrýt nervozitu.
"Samozřejmě. Bez něj bych si přece nenašel ani záchod."
Vyhrne si rukáv a sám provádí aplikaci. Hodinu na to bere do ruky skalpel a pevně tiskne zuby. Rána na paži se po čtyřech sekundách postupně uzavírá až úplně mizí. Dívají se jeden na druhého. Funguje to. Neuvěřitelné. S odstupem tří hodin pokus opakuje se stejným výsledkem. A podobně je tomu po šesti hodinách.

"Tu stránku se vzorkem X23.3.KTP.2ASTA pro jistotu ulož někam do bezpečí."

Po dalších třech měsících úspěšných pokusů na Centrální klinice hlavního města může konečně poslat do IASM výsledky, v které tolik doufal. K úplnému zhojení došlo v 94 procentech. Byrokratický kolotoč se roztáčí. Telefonáty, maily, dopisy, výsledky, náklady, dávkování, rizika, složení, ... Složení, to je to, co je pochopitelně zajímá nejvíc. A to je to, co jim nechce dát. Postupně začínají být dotazy a požadavky naléhavější. Objevují se náznaky možných sankcí. Najednou si připadá jako uličník ve vyšetřovací vazbě a začíná ho to zmáhat. Ještě, že na to papírováním má Ester. Rozhoduje se přijmout pozvání do sídla asociace v Bostonu.

Druhý muž jdoucí po prašné cestě od horské vesnice, která svým umístěním připomíná spíše pevnost, se drží po pravé straně o krok zpět. Hovoří jedním z místních dialektů.
"Ze spolehlivých pramenů vím, že už se o to zajímá nejedna bezpečnostní služba. Mnoho krve našich bratrů by bylo s pomocí té látky zachováno, aby mohli opakovaně bojovat za naši věc až do konečného vítězství, ke kterému nás ty dovedeš."
První muž se zastaví. Upřeně sleduje pustou krajinu pod sebou. Po chvíli promluví pevným hlasem "naše vítězství je nezvratné."

To ráno, před odjezdem na letiště, ještě letmo zkontroluje aktovku, kterou mu Ester jako vždy pečlivě přichystala. Dokumenty a zápisky má vzorně seřazené. Nechybí ani nutné léky.
"Je tam všechno?" ptá se víceméně ze zvyku.
"Skoro všechno" šibalsky se usměje Ester.
Mrkne na ni a vrátí jí úsměv.

Od té chvíle, kdy opustil domov, se však nemůže zbavit zvláštního pocitu. V letadle si čte v novinách krátkou zprávou o tragické smrti šéfa Centrální kliniky. Nezvládl řízení. Polije ho horko. Třeba ho někdo sleduje, napadne ho. Vzpomene si na pár zvláštních telefonátů s ještě zvláštnějším přízvukem, o kterých ženě raději neříkal. Na několik anonymních nabídek, které považoval za vtip. I na to, jak mu Ester vyprávěla o tom zvláštním člověku v obchodě. Sevře se mu žaludek. Rozhlíží se, jako by hledal známou tvář. U okýnka sedí mladá žena, vedle prošedivělý muž, přes uličku muž s knírem, vedle něj žena a dítě. Před nimi čte noviny velký muž se zlatým náramkem na levé ruce. V řadě za nimi spí muž s křivým nosem. Ne, nikoho z nich nezná.

Během přestupu v Londýně se snaží dovolat Ester. "Volaný účastník není dostupný …" Při myšlenkách, které mu prolétají hlavou, je mu na zvracení. Musí hned zpátky ať se děje, co se děje. Na toaletě ho urostlý muž posunkem vyzívá k odevzdání aktovky. Nemusí nic říkat. Druhý, jemu podobný stojí opodál. Jediné na čem teď záleží, je doma.

Rozbitá okna, ohořelá fasáda domu.

"Je mi líto, pane doktore. Vypadá to na únik plynu."

Sedí na lavičce ve stínu stromů na břehu nádrže a pozoruje ptáky. Kachna divoká, potápka rudokrká. Někde nedaleko je slyšet práce datla černého. A co je tohle? Není to snad kulík říční? Musí si otřít brýle. Sahá do kapsy pro kapesník. Zároveň s ním vytahuje i balení resigletaminu. Párkrát ho otočí v ruce. Raději už půjde, než zapomene, kde viděl tu popelnici.


Dějové schema: O ZLATOVLÁSCE
Gábina

Na lovu v Africe

Přešel další z horkých vleklých dní nad Africkým kontinentem. Slunce se pomalu loučí a jeho načervenalá záře přikrývá rozlehlou bush a zpod kamenů začíná vylézat na povrch místní plazivé podsvětí. Z houštin se ozývá potutelný smích hyen a šelmy se začínají probouzet z celodenního lenošení ve stínu akácií. Pomalu se připravují na lov. Nastala noc a bush ožívá.

Po místní prašné cestě se prožene Landrover a z vyprahlé země se zvedají mračna. Najednou se auto zastavuje a vystupují z něj dva lovci. S puškami hozenými přes rameno chodí v okolí auta a sklopenými zraky po něčem pátrají.
"Hele tady je jedna. Pojď se podívat Kwame, myslím, že jsme na něco konečně narazili". Druhý kvapně přibíhá a souhlasí. Kwame je místní Keňan, jehož obživou je provázení lovuchtivých turistů ze zemí Evropské unie a Ameriky. Žije s rodinou na severu Keni, v Marsabit. Marsabit je menší městečko s vlastním letištěm, kam jsou turisté přepravováni po přistání v Nairobi, hlavním městě. V okolí Marsabit jsou rozlehlá prérijní loviště.

"My nechat auto a jít dál pěšky", rozhoduje průvodce. "Vzít náboj, nůž, jídlo a jít stopovat". Richard po něm louskne pohledem, ale udrží své ješitné emoce na uzdě a utrousí pouze "stačí mi puška a náboje, jdeme". Kwane mající v kapse svůj půlroční výdělek jen pokrčí rameny a následuje krvechtivého Američana. Během několikahodinového ploužení za sebou Kwame nechává pár matek s mláďaty aniž by Richarda na ně upozornil. Vlastně ještě přispěl k tomu, aby si jich lovu chtivý turista nevšiml. Kwem chtěl ctít přírodu a čekal na slabý kus, který by mu mohl s čistým svědomím předhodit.

Do ticha něco zašramotilo. Oba lovci stuhnou a chvíli poslouchají. Najednou se oproti americanovi rozevře černá tma a z houští se na něj valí cosi velikého. V rychlosti se zableskne bílý roh a Richard se nedobrovolně hroutí k zemí. Než stačí Kwame zareagovat a zvíře zastřelit, je Richard již těžce raněn.
Od nejbližší civilizace jsou vzdáleni na několik hodin chůze. Kwame přiskočí k Richardovi a stáhne mu krvácející nohu. "To nebýt tak zlé, jen nemoct chodit".
"Přestaň kecat a doběhni mi pro auto! Jsem si tě zaplatil a ty mě ani nevaruješ před nebezpečím!"
"Já schovat pána a jít". Kwame zvedne Richarda a s velkou námahou ho dostane do korury stromu, kde je nejvíc chráněn před predátory. Nechává mu svoje jídlo i pití. Spolu s nedalekou nabídkou hostiny pro masožravce v podobě prasete bradavičnatého by pár hodit měl zajisté přežít.

Kwame se otočí a běží k autu tak rychle, jak jen mu temnota noci dovolí. Až v dopoledních hodinách se dostane na místo a co nevidí. Děti co si z defendera udělali objekt na hraní. Sedá do auta a snaží se nastartovat - marně. Se svými znalostmi se ani nepokouší auto opravit a ptá se dětí, ať ho dovedou do jejich vesnice. Vesnice, odkud děti pochází je jen 10km vzdálená. Přibíhají do vesnice a Kwame žádá o pomoc místního Evropského přistěhovalce. Vysvětluje, co se stalo a že Richard potřebuje pomoc. Evropan John se zamyslí a povídá "když mi támhle překopeš zahrádku a nanosíš vodu do sudu, pojedu tomu tvému lovci pomoc". Kwam začíná kopat zahrádku, když v tom mu přijde na pomoc další páry rukou. Děti roznesli zprávu o zraněném v bushi a požadavkům Evropana velmi rychle a našli se i tací, kteří s prací rádi pomohli. Po hodině měli hotovo a John startoval své auto.

Po převozu Richarda do vzdálené nemocnice v Marsabit odjíždí zpět do své vesnice.
Kwam sežene člověka, co se mu podívá na nepojízdné auto a odjíždí ho spolu spravit. Mechanik zjistí vytrhané startovací kabely, napojí je a žádá 80 šilinků. Kwam vezme zpoza sedačky batoh a vytahuje američanovu peněženku. "Tady, 100 šilinků a děkuji".
Kwame si vezme Richardův batoh a jeho "úlovek" prase bradavičnaté, kterého se Richard nechtěl vzdát a žádal o jeho naložení. Vyloží prase u sebe doma, odevzdá v půjčovně landrovera a jde se vyspat ke své rodině.
Na druhý den ráno se vydá do nemocnice. "Je nám líto, pan Richard Newton před pár hodinami zemřel na otravu krve".
Kwam v nemocnici odevzdá Richardův batoh s doklady i penězi a z jeho kořisti, z prasete bradavičnatého, bude jeho rodina mít masi na více, jak měsíc.


Dějové schema: IKARŮV PÁD
Iveta

Ráno jako každé jiné. Snídám housku s máslem a poslouchám u toho rádio. "Na Evropu přišla vlna veder, nejhorší situace je na Pyrenejském poloostrově. V některých oblastech Španělska vyhlašují ředitelé škol, firem a závodů neplánované volno kvůli vysokým teplotám…." Nechám se unést představou španělské idyly. Vzduch se tetelí horkem, kastaněty klapají. "Ve stínu pod fíky poslouchat slavíky, zpívat si s nima a pít…"

Vcházím do expediční firmy: "Brý ráno, strejdo. Jak se vede?"
"Já ti dám strejdu, mladej!" mračí se na mě starý vrátný, ale já vím, že se nezlobí. "To horko mi nedělá dobře" svěřuje se mi důchodce. Prohodím s ním ještě pár slov a pokračuju dál. Uvnitř expedice panuje chaos, ostatně jako pokaždé na začátku měsíce. Je potřeba rozplánovat zakázky, účetně uzavřít měsíc minulý… Všude se ozývá hlasité telefonování, kluci z příjmového oddělení si hází mezi plastovými kukaněmi papírové vlaštovky.
"Gratuluju mladej, povýšil jsi." Šéf po mě v poklusu hodí desky s itinerářem. "Čeká tě první štreka."

"Díky, šéfe," zubím se na něj a chytám desky v letu. Pospíchám do kanceláře a rychle je otvírám. Španělsko! Je to náhoda, nebo šéf tušil, že je to moje vysněná destinace?! Rychle čtu propozice: prací prášek tam, pomeranče zpátky, tři dny na překládku a povinnou pauzu, odjezd ve středu. Páni! Tak nejenom, že konečně začnu jezdit zahraniční štreky, ale ještě k tomu strávím tři placené dny ve Španělsku! V duchu řvu radostí.

V úterý přejímám kamion.
"Tak zejtra vyrážíme. Už se těšíš mladej?!" plácne mě po rameni Slávek. Je to zdejší veterán. Jezdí štreky už dvacet let a mě si nějak oblíbil. Dal mi do začátku hodně rad, a když jsme se spřátelili ještě víc, podělil se i o nějaké ty fígle.
"Ty jedeš se mnou?" divím se.
"Druhej kamion," poklepe Slávek na své desky, "nečetls velikost nákladu?" Jasně, že jsem četl. Jenže už druhý den jsem v zajetí neurčitých plánů jak zkrátit cestu, a tudíž si prodloužit pobyt v prosluněné zemi černovlasých krásek.
"Hele mladej", pokračuje Slávek, "je to tvoje první štreka, tak ti dám pár dobrejch rad. Nikam nepospíchej. Odpočívej dřív, než říkají limity. Až se trochu vyjezdíš, budeš už vědět co a jak."
"Neboj, vždyť nejedu s kamionem poprvé," uklidňuju ho.
"To sice jo," vrtí hlavou Slávek, "ale tady v Česku je to jiné. Dej na mě, pomeranče neutečou."

Cesta přes Německo probíhá v pohodě. Počasí je dobré a navigace funguje skvěle. Pravidelně po čtyřech hodinách odpočívám a vtipkuju přitom se Slávkem.

Přejíždíme do Francie a počasí se náhle mění. Z dlouhého horka přichází bouřka a s ní kroupy jako pingpongové míčky. Navíc za Lyonem začíná kolona, která zjevně nemá konce. Po pár hodinách poposkakování po dálnici za špatného počasí začínám být pěkně otrávený. Ve Španělsku určitě svítí sluníčko, myslím si, když vysílačka zapraská.
"Nezabalíme to?!" ozve se z ní Slávkův hlas. "Je hnusně, že bys psa nevyhnal. Asi za dvacet kiláků je dobrej motorest, můžem tam přespat a ráno brzo zas vyrazit." Neodpovím mu. Kdybych dnes přejel Pyreneje, získal bych nějaký čas k dobru na překládce. Je to sice dost daleko, ale já se necítím unavený. Koneckonců při postávání v koloně se člověk tolik nenamáhá.
"Jsou tam fakt hezký servírky," zkouší to na mě znovu Slávek a já vím, že s odpovědí už nemůžu otálet.
"Klidně zůstaň. Já pojedu dál," říkám mu.
"Neblázni," odporuje Slávek, "v tomhle počasí to v Pyrenejích bude o kejhák!" Jsem neoblomný.
"Sejdeme se zítra v Torello," oznámím mu pevným hlasem. Přece to nevzdám kvůli troše deště!
"No dobře, ale dej na sebe pozor," říká Slávek. Z tónu hlasu poznám, že se mnou nesouhlasí.

Zbytečně maloval čerta na zeď, říkám si po třech hodinách. Jo, výstup do horských průsmyků byl trochu obtížný, ale teď už vládne pohoda. Vybírám zatáčky serpentin a v uších mi už zní šplouchání moře. Ach Španělsko, ty země zaslíbená! Modré hory se koupou v paprscích slunce, kdesi zpívá exotický pták a víno ve sklenici červeně jiskří…
-----------------------------------------
Sedím před hřbitovem v autě neschopen vystoupit a připojit se k průvodu smutečních hostí. Celou dobu jsem to zvládal v pohodě. Jako první jsem viděl rozmašírovaný kamion v horské strži. Mikrospánek. Alespoň to říkala policie. Identifikoval jsem jeho tělo. Bylo samá rána ale na tváři mu hrál zvláštní úsměv. Zvládl jsem všechno papírování i kondolenci pozůstalým. Ale vnitřně jsem byl prázdný. Dutý. Tedy až doteď. Jdi na ten pohřeb Slávku, říkala mi ráno žena. Dej mu poslední sbohem a v duchu se s ním srovnej. Vždyť tu chodíš už dva týdny jako mátoha. Jenže já nemůžu. Do smrti si to budu vyčítat. Kvůli mně skončil, jak skončil. To já doporučil šéfovi mladýho na tu štreku…


Čtvrtá účastnice kurzu, která práci odevzdala, si nepřeje své texty zveřejňovat.
Předem díky za Vaše komentáře.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama