Listy z deníku

15. března 2014 v 23:07 | Lektor |  KTP jaro 2014
List z deníku, tak znělo zadání. V souladu s učebnicí Františka Hrdličky, na jejímž půdorysu je kurz koncipován, dostali účastníci taky několik doporučení, co se v deníku může objevit.


Bylo to především:
  • Lyrické postřehy (dojmy z přírody, vlastní pocity)
  • Epické postřehy (zlomky akcí, které jste zahlédli)
  • Konkrétní časové a místní údaje
  • Citáty a útržky rozhovorů
  • Dojmy z knih, z představení, z výstav či z koncertů
  • Vzpomínky, asociace na minulé zážitky
  • Sny (i bdělé)
  • Zobecněná pozorování (filosofické náběhy)

A zde jsou pracovní texty:

Pár různých pohledů na jednu starou lípu
Gábina

Na konci minulého týdne jsme měli pokácet velkou statnou lípu, která se tíhou svých větví nalomila a potencionálně ohrožovala provoz na silničce pod ní. Nebylo to ještě tak patrné, ale při bližším pohledu jsme koukali na centimetrovou trhlinku vedoucí na kmeni od prvního rozvětvení až na zem - takové 2 metry. Její plné rozlomení tedy bylo pouze otázkou času, a kdyby se tak stalo, mohla by svou několikatunovou vahou rozdrtit cokoli nebo kohokoli, kdo by jí při pádu přišel do cesty.

Lípa byla na celkem složitém terénu a dosti košatá a vyžadovala tedy odšpalkování od shora a u některých větších větví se muselo navázat lano a řízeně se přes kladku spouštět na zem.

Honza na sebe hodil postroj a lezl nahoru. Když se začaly rozlíhat zvuky motorovky, přivolaly okolní lid, ostatně jako pokaždé. A zvědavci se chodili vyptávat "Slyším, že tu někdo něco řeže. Myslela jsem, že je to ode mě ze zahrady, a tak kouknu z okna a co nevidim - chlapa, jak se houpe ve špičce stromu týhle obrovský lípy. No, to já bych se bála. ... A myslíte, že byste mi mohli nechat kus špalku na sekání dřeva? Vidíte, třeba z támhlentý větve" a ukázala na silnou rovnou větev. Dostalo se jí vysvětlení, že lípa je dřevo měkké, a tudíž je na štípání dřeva zcela nevhodné a moc ji nevydrží. Pochopila a ještě před odchodem ukázala na sousední lípu "A tuhle vemte taky. Víte, kolik mi z ní spadá každej podzim listí na zahradu? No kdo to má porád hrabat?!"

Další aktivci zrovna projížděli okolo. Rozjeté auto náhle zastavilo, vylezl řidič a jestli si prý nemůže vzít jeden špalek, už ani nevim na co že ho chtěl. "Ale jó, jestli chcete jenom jeden, tak to si klidně vezměte, to nikomu chybět nebude", povídám. Pak se ještě zeptali co je co za dřevo. "Támhleto je stará suchá švestka a tohle tady je lípa", povídám.

"Jéé, tak to my si vezmem švestku". Z auta najednou vylezl ještě jeden kluk a skočil po dvou tlustejch větvích, ten druhý popadl řáckej špalek a už ho nakládali. Když jsem viděla, k čemu se schyluje, trochu jsem je popohnala, aby mohl Honza pokračovat v práci a házet na zem další špalky. ...myslím, že kdybych je neuspíšila, otočili by se pro špalky další..
Pak vylezla z baráku u lípy asi padesátiletá paní a že prý proč se to kácí, tak krásnej stom? "Je prasklej Paní a ohrožuje okolí, nás kácení taky neteší, ale tehle stom je opravdu časovaná bomba".
"Hmm", otočila se a se skloněnou hlavou zmizela zpátky ve dveřích.

Pak procházel okolo takovej energickej modrookej Pán, že to nerad vidí, že tu byla ještě krásná velká vrba a už je taky pryč. Že prý tu bejval i les a teď je z toho posekaná louka s psími exkrementy a různě pohozenými nebo nafoukanými odpadky. Při odchodu ještě dodá: "Doba se mění, všechnu přírodu si ničíme, a pak se divíme, že tu nevidno už ani lišky!".

Po položení posledního torza stromu najednou zase vyšla z baráčku ta padesátiletá Paní a očividně měla nasměrováno do města. U stromu se zastavila, se slzama v očích kouká na položenej rozřezanej strom a povídá "To je moc smutný, tu lípu jsme sázeli s dědečkem".. Touhle větou si myslím se dotkla i Honzy. Najednou jsme se zastavili a koukli po sobě.

Najednou mi v hlavě probleskl záběr z jejího života, kde jednoho krásného jarního dopoledne jako malá holčička poskakuje okolo dědy a sází tuhle lipku, že to byla možná ta poslední hmatatelná vzpomínka na jejího dědu, který už dávno nežije a kterého měla zřejmě velmi ráda. Zřejmě jedna z mála hmatatelných věcí, co ji po něm zbylo. Nemám slov. V hlavě se mi teď honí slova všech dnešních kolemjdoucích a srovnávám si různé pohledy. Je to celých 7 měsíců, co tuhle práci dělam a tahle Paní je první člověk, který ve mě vyvolal tak silné emoce.


Deník
Iveta

Pátek 7. 3. : Akce překvapení aneb Den splněných chutí

Když jsem v kolem půl dvanácté vyrážela na oběd k babičce, napadlo mě, že už jsem strašně dlouho nejedla bramboráky. Hmm, kéž by tak byl bramborák!
A ejhle ony ty bramboráky jsou! A k tomu domácí mošt. Přemohlo mě nadšení.

Ovšem jen do té doby, než nastal čas vyrazit směr Praha, na oslavu Jirky narozenin. V ten kriticky klíčový moment, který obvykle nastává tak 30 minut před odjezdem autobusu jsem přestala stíhat a úspěšně tak zapomněla peníze, kartáček na zuby i hřeben. Ještě, že jsem se vrátila pro ten spacák!

Myslím, že se oslava nakonec povedla. Eva (Jirky přítelkyně a moje kamarádka) vytvořila neuvěřitelnou konspiraci, aby vše utajila a dostala Jirku z bytu a v mezičase všechny hosty do bytu. Dokonce mu v momentě, kdy chtěl narozeniny plánovat, suše oznámila, že oslava bude až za rok, neboť letos se to nestíhá. Ona, takový mírumilovný-eko tvor!

Plán klapnul až na to, že jsem při vyskočení zpoza kuchyňského baru s výkřikem: "PŘEKVAPENÍ!!!" zavadila o Hanku a její naprosto famózní cheescace s příchutí mojito. Výsledkem byla menší část dortu na mém triku. Klasika. Leč dortu zbylo dost na to, abychom si všichni pochutnali. Hanka je takový český Jamie Oliver a má můj upřímný obdiv za své kuchařské dovednosti. (A taky za to, že odhadla mou chuť na cheescake.)

Jediná věc se Evě nepovedla: nepustila Jirku prvního do dveří, tudíž jsme bafnuli na ni a ne na oslavence. Ten se však celý večer tvářil spokojeně ba až nadšeně, takže mu to nejspíše nevadilo. (Jirka je báječně nemluvný introvert, ale nesmírně milý a hodný kluk. Jen je problém zjistit, co si zrovna myslí.)

Po konzumaci dortu se mělo vyrazit tančit do klubu, ale ostatní hosté poněkud zradili a odešli ještě před tím. Takže za taneční zábavou jsem vyrážela krom Jirky s Evou ještě s Alešem. Můj milý přitom celou cestu nadšeně jásal, že takhle prázdnou Prahu ještě neviděl.

Když to zkrátím, tak se žádný tanec nekonal. V prvním klubu s vtipným názvem Rodeo měli sice báječný malinový a višňový spritz (ano, uznávám, že míchat víno s čímkoliv jiným je barbarství) ale netancoval nikdo. Zkusili jsme ještě druhý klub, ale tam byla jen mnohem hlasitější hudba a ještě méně lidí, ačkoliv podle internetových recenzí tam mělo být neustále narváno. Nevadí. Vrátili jsme se k Evě a Jirkovi domů a jako hodné děti šli spát před půlnocí.
Nicméně ještě předtím se mi podařilo ztrapnit. To když nám Eva starostlivě prostírala kytičkové prostěradlo přes rozložený gauč. "To není nutný Evi", poznamenala jsem. "Ten můj skautskej spacák ležel už všude možně. Ve stanu, na zemi…" "Zlato to není na ochranu, ale proti tomu, aby tvůj spacák zamazal ten gauč." Zašklebil se na mě Aleš.

Sobota 8. 3.:
Den prokrastinace aneb Když chceš koupit rychle boty, vem si s sebou chlapa!
Dopředu jsem si namlouvala, jak využiju sobotu ke školním povinnostem. Chachachá! Má naivita je opravdu bezbřehá - vždyť je potřeba udělat tolik důležitějších věcí: připravit oběd, vyvenčit psa…

Alespoň jedna užitečná věc. Konečně jsem pořídila tenisky na jaro a léto. Krutě se mi do toho nechtělo, neboť se mi každé boty zákonitě nejpozději do roka a do dne rozpadnou a mě opravdu nebaví vyřizovat reklamace. Proto je pro mě každý nákup už dopředu frustrující. Takže jsem byla ráda, že to se mnou jde vyřídit Aleš. (Typický flegmatik. Nic není problém a boty už vůbec ne.)

Rozhodla jsem se vyzkoušet sportovní značku Decathlon. A kupodivu tam měli i oddělení obuvi pro každodenní chůzi. To je sice přesně to co potřebuju, ale stejně jsem na lepené boty zírala velice skepticky. "Jestli se ti líběj a jestli ti jsou tak si je kup." Přesvědčoval mě můj milý.

OK. Věc jsme vyřídili cca za 15 minut a to nejdéle trvala má manipulace s novou platební kartou. Možná mi někdo mohl jako absolutnímu technickému antitalentu vysvětlit, že bezkontaktní opravdu znamená bez kontaktu s terminálem.


Jarní prázdniny
Wanted

Dnes je tu se mnou jen na omezenou dobu asi dvou hodin přes poledne. Už tu párkrát byl. V sobotu, když je potřeba dodělat něco, co se nepodařilo do pátku a kdy bývá klid. Přesto, že prostředí zná, tváří se dost zaraženě. Nejspíš proto, že plný provoz je oproti tomu sobotnímu neporovnatelně rušnější. Musím ho tedy opakovaně upozorňovat na to, že to všechno jsou lidé, se kterými pracuji a připomínat mu, že 3P - pozdravit, požádat, poděkovat - jsou základem slušného vychování.

Hned při vstupu do areálu míjíme zaměstnance údržby, kterému v tu chvíli vypadává z rukou jeden z plechů, které se snaží přenést na místo opravy poškozeného plotu.
"Do píííp. Že sem se na to nevypíííp." Ulevuje si na celé kolo.

"Dobrý den", přesně podle instrukcí ho oslovuje žák první třídy základní školy a pobaveně při tom na mě koukne. No co? To se přece občas stane, že člověku taková slova ulétnou, říkám si.

O kus dál potkáváme další dva zaměstnance. Hlasitě se o čemsi dohadují a používají k tomu slova ještě o něco peprnější, než údržbář. Ne, není to žádný svatoušek a některá z těch slov už jistě minimálně slyšel. Pro mladé uši je to ale rozhodně zajímavější sousto, než můj přednes plánu o tom, jak bude v kanceláři trénovat psaní, zatímco já budu pracovat.

Než tam dorazíme, stačíme se už jen ve dveřích srazit s kolegou, který má s telefonem na uchu na spěch a my tedy můžeme být svědky naštěstí jen kratičkého útržku hovoru "… jasně, že to ten píííp neobjednal. A to sem to tomu píííp řikal dvakrát…" V tuhle chvíli se na to začínám dívat dětskýma očima. Lépe řečeno vnímat dětskýma ušima.

V kanceláři sedíme asi pět minut, když do dveří vtrhne osoba v zamaštěných modrákách. "Ta řídící jednotka je v hajzlu."

Pane Bože, pracuji v žumpě, napadá mě.

Je poledne a my vyrážíme na oběd do kantýny. Prosklenými dveřmi vidím, že je z poloviny obsazeno mechaniky a nechci riskovat další lekci rozhodně zajímavých slovíček. Snažím se zachránit, co se ještě zachránit dá a obracím se s tím, že je plno a musíme tedy ještě chvíli počkat.

O půl hodiny později usedáme k obědu. Kantýna je skoro prázdná. Jen jeden stůl kromě našeho je obsazený. Tři dělníci u oběda probírají situaci kdesi na stavbě. Nade všechny pochybnosti jsou to dlaždiči.

Po návratu do kanceláře už se děsím každého, kdo do ní vstoupí. V půl druhé předávám informace kolegovi a pro dnešek se balíme k odchodu.
"Ještě vyřídím jednu záležitost a hned potom už pojedeme domů. A víš co? Pojď nám pomoct."Pobízím ho, aby mně a pár strejdům šel pomoci zatlačit nabourané auto do dílny. Jde ochotně a mně se uleví. Tady se snad už nemá co přihodit.

Když přicházíme k autu, odstaveném ve vzdáleného rohu dvora, několik mechaniků a dílenský mistr tu už čeká. Právě přijíždí do práce jeden z vedoucích zaměstnanců a hledá místo k zaparkování. Nachází ho. Zaparkuje své auto přesně před onu nabouranou dodávku. Vzhledem k jeho letitým zkušenostem a pracovní pozici doufám, že se jedná o nepovedený vtip, neboť i tomu mému klukovi je jasné, že ta dodávka, které chybí polovina předku, nepojede vlastní silou. Vedoucí příjmu oprav poklidně vystoupí, zamkne vozidlo a má se k odchodu. Šest párů nechápavých očí, které jsou na něj upřené, ho nevzrušují. Zachovám klid a zdvořile, ale důrazně se ho optám, jestli by nebylo možné to auto přeparkovat. Mám tím příležitost napravit všechno to, co tu bylo dnes k vidění a slyšení a předvést tomu nebohému dítěti, jak by to mělo vypadat. Otočí se a ptá se proč.

"Protože to budeme tlačit do dílny," vysvětlím mu pro případ, že by mu nedošlo, že ta čtveřice mechaniků i s mistrem tu nestojí proto, aby držela palce při pokusu o historicky první teleportaci dodávky s upadlým motorem a přemítám o obsahu školení asertivity někdy před dvěma roky.
"Tak se vyhnete, ne?"

Dochází mi, že to byl nejspíš z jeho strany nějaký nepochopitelný záměr. Nemám k tomu co dodat a nad jeho tupostí se musím rezignovaně pousmát. Zdeněk je ale impulsivnější povahy a neusmívá se ani trochu.
"Ty pííípáku, jak se asi budeme vyhejbat? Budeme to tlačit sem a tam jako ňáký pípáci jen proto, že ty to vypípáš zrovna sem, ne? Dej si to zapííípaný auto laskavě do píííp a nepííípej mě. Pííípáku jeden!"

Sotva dvě a půl hodiny strávené mezi "chlapy" a sedm let výchovy je v píííp.

Deník
Václava Žižková

Píšu tyto řádky na ještě vlhký papír. Když zadrncá vlak, občas říznu hrotem pera do papíru, kterej ještě nestačil uschnout a přitom vrhnu unavený pohled na sedadlo naproti sobě. Sedí tam Ondřej a směje se do dlaní. Jedeme vlakem za jeho rodinou do Mejta. Hrozně se těším, mám je všechny moc ráda a vlakovou poetiku milujeme. Já, Ondra a naše fenka Pecka. Zvlášť Ondra, je trochu Rain-man přes vlaky, pamatuje si všechny spoje přes Choceň a Vysoké Mýto. Využíváme hodně vlak i po Praze cestou do práce a každej víkend nás veze do přírody.

Dnešní vlak jsme doběhli jen tak tak. Pátek odpoledne oba běžíme z práce trochu dřív. Ještě si voláme kvůli srazu a kdo vyzvedne dárek pro mamku.

Na peróně se prodíráme davem, skoro jsme srazili výpravčí. Ondra zakopne, z košíku mu padá plechovka s pivem. Pecka běží po nástupišti, je vidět jen konec vodítka. Nakonec to stiháme a skáčeme do téměř se rozjíždějícího vlaku. Vlak je přecpaný k prasknutí, dav nás odpruží už u dveří. Stěží jsme se vešli do uličky. Jedno tělo zpocenější než druhé. Vzduch plný potu a nejrůznějších pachů se ani nehne. S dávkou té největší drzosti se cpeme do třetího kupé. "Dobrý den..." švitořím vesele, "můžeme k vám?" Pohledy cestujících nám jasně naznačují, že TADY! rozhodně místo není. Kdyby mohli, očima nás vystrkají ven. Dokonce se ozve nesouhlasné funění a pomlaskávání. Naše místa se objeví, až když se vmáčkneme naproti sobě, každý do své řady. Sedíme a vítězoslavně na sebe mrkáme, jak jsme na to vyzráli. Zkouším ženu naproti obměkčit úsměvem, ale vypadá, jako by se měla právě samovznítit. Ondra pohladí Pecku, ležící všem na nohou a začne se ošívat. Hledá očima plechovku. Ukážu pohledem na košík na zemi.

Dusno v kupé se dá krájet. Cítím jak mi po noze stéká kapka potu, Ondra má orosené čelo. Usmějem se na sebe. Dokonce i žena, která se mračila, už nevypadá tak mrzutě. Ondra bere do ruky plechovku a mačká hliníkový otvírák.

Co se stane v následujících minutách si uvědomím asi vteřinu před tím, než se ozve zasyčení. Před očima mi proběhne jako film scéna, ve které Ondrovi za běhu padá plechovka piva na nástupiště a koulí se a koulí, než jí Ondřej zastaví botou. Dvanáctistupňové, teplé a naklepané pivo způsobí v kupé absolutní katastrofu. Když se po pár vteřinách odvážím podívat, nedokážu údivem zavřít pusu. Vidím jen Odrovi široce otevřené oči. I výrazy cestujících se pomalu mění. Z vyděšených na překvapené a samozřejmě rozzlobené. Mračící se žena má pivo na obličeji a pěnu na hlavě, vedle sedící slečna úplně zmáčenou halenku. Pán z holí vypadá, že právě dostal infarkt. Děti brečí a mě začínají cukat koutky. Z posledních sil se ovládnu a snažím se nedívat na Ondru. Tuším, že na tom bude podobně. Směje se zásadně v těch nejnevhodnějších situacích.

Odhaduji naše šance na přežití. Očima hledám mladého muže, který nejvíc funěl při našem příchodu. Pecka se snaží mírnit dopad neštěstí a začíná všem přítomným olizovat nohy. Všichni jsou od piva, kupé začíná vonět i ven. Ondra se všem "moc a moc a hrozně omlouvá" ale je na něm vidět, že se mu chce strašně smát. Vytahuji deník, to bude jedna z těch lepších historek. Vlak drncá dál, slunce svítí špinavým oknem, po kterém teče pivo, kupé voní jako Vystřelené voko ve tři ráno. Během následujích dvou hodin nikdo nepromluví.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 babča babča | 28. března 2014 v 13:10 | Reagovat

Bavila jsem se. Někdy víc, někdy míň, ale bavila.

2 Lektor Lektor | 28. března 2014 v 14:17 | Reagovat

[1]: Děkujeme, to nás velmi těší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama