Příběh na tři zadaná slova

22. března 2014 v 18:19 | Lektor |  KTP jaro 2014
Tentokrát jsme vymýšleli děj s jednoduchou zápletkou. Účasníci si volili jednu ze čtyř postav, jedno z pěti prostředí a jednu ze čtyř rekvizit. Úkol odevzdali čtyři z pěti fekrventantů, když už jsme u těch čísel.


Postavy: matka, skaut, herečka, kovář
Prostředí: les, knihovna, řeka, dílna, tramvaj
Rekvizity: košík, taška, propiska, brýle

Skaut, knihovna, brýle
IVÁNEK
Gábina

"Pojď už domů. Začíná večerníček," ozývá se z okna maminčino volání na Ivánka, jejího syna, hrdého skauta.
"Ještě chvíli, mami." Za doprovodu psů přeběhně dvůr a už se šplhá na střechu chátrajícího statku. Vyšplhá se na jakýsi přístřešek, po okraji ho přejde a z něj pokračuje nahoru na chatrnou eternitovou štřechu kůlny, kam si kdysi položil dřevěná prkna, aby se po nich mohl dostat na místo, které skýtá krásný vyvýšený ničím nerušený pohled na západ slunce.

Uplyne pár let a ten samý Ivánek sedí v knihovně ponořený do studií žurnalistiky. Momentálně hledá zákony, které bude potřebovat znát pro část své diplomové práce - chystá se totiž do 100 km vzdáleného městečka, kde místní obyvatelé aktivně protestují proti otevření uhelných dolů v jejich těsném sousedství. Pročítá si, jak po překročení plotu soukromého pozemku ho policie musí nejdříve vyzvat k odchodu a teprve při neuposlechnutí výzvy má právo ho zajmout. "Dobrá", říká si v duchu "to mi dává šanci se dostat do víru dění a zjistit realitu pro sepsání reportu. Jen se musím snažit nebýt odhalen a zkusit vyzískat co nejvíce informací než mě policie vykáže...

Ráno ještě zajede do školy půjčit si jeden velmi kvalitní a cenově tomu odpovídající objektiv, aby snímky z místa akce stály za to. U okénka správce podepisuje papíry o převzetí skla a už se za ním zavírají dveře..

Po příjezdu na místo zjistí, že protestující se aktivně snaží co nejvíc znemožnit přístup kácejících strojů, kterými se v první fázi potřebují zbavit stoletého lesa stojícího na zásobách uhlí. Lidé se přivazují ke stromům, v některých korunách si postavili přístřešky, aby policii ztížili evakuaci, někdo si dokonce vyhloubil tunel, ve kterém se zabarikádoval. Za chvíli už policie táhne prvního aktivistu a nakládá ho do policejního antonu. Ivánek se plíží lesem, aby nebyl zahlédnut policejní hlídkou, najednou narazí na jednoho z aktivistů. Ztuhnout a pozorují se se stejnými pocity: Co bude? Je to přítel? Nepřítel? Do hustého ticha zazní:
"Nemáš tabák?" A chvíle strachu je ta tam.
"Jasně, tady, nech si je." Chvíli spolu postáli a Ivánek se dozvěděl informace, kterým místům se vyhnout a kterým směrem se naopak vydat a nafotit zajímavé snímky. Ivánek jde až na okraj lesa. Odloží si bundu na pařez a dá se do focení - polovina již vykáceného pole a na okraji zbývajícího začínajícího lesa je pár stromů, na nichž se tyčí baráčky z trámů a plachet. Poslední překážka před pokácením.

Najednou si Ivánka všimne hlídka a vydá se rázným krokem k němu.
"Tak a je konec, už mě jdou vyhodit" říká si Ivánek. "Nu což, fotky už mám a to je hlavní". Dva o hlavu větší zřízenci se bývalého skautíka chopí každý z jedné strany a vlečou ho k policejnímu autu.
"Tak tady je další, našli jsme ho na okraji lesa, jak se snaží lanem přivázat ke kmeni stromu," povídá jeden z najatých bodyguardů. Ivánek se snaží bránit - vyvrátit jejich lži - bezúspěšně. Otevřou se dveře auta, ruka mu zatlačí na zátylek a už se jede na policejní stanici. Jelikož je pátek a soudy nepracují, odbude si Ivánek v cele předběžného zadržení celý víkend. V pondělí má soud a v odpoledních hodinách ho propouští s omluvou. Do školy se vrací trocha zkroušeně a omlouvá se za zpoždění při odevzdávání objektivu.
"Jasněéé, to je zatím nejlepší výmluva, co jsme tu měli. To se ti povedlo."

Tenhle víkend se Ivánkovi zapíše jako životní zvrat. Z naivního skauta přes ponořeného knihomola až po reálnou životní situaci, kdy mu byly poprvé násilně sundány růžové brýle.


Matka, les, košík
MATKA V LESE
Iveta

Vítr ve větvích tichounce šuměl a vzduch vlhce voněl zetleným listím. Skrz větve se prodíraly pruhy pozdně podzimního slunka. Kdesi v dálce ťukal datel.

Matka spokojeně nasála atmosféru volného dne stráveného v přírodě a natáhla ruku po velkém křemenáči. Vytrhla ho, očistila, uložila do košíku a otočila se ke svému chlapečkovi. Synek právě zaujatě rozdupával skupinu holubinek.
"Pepíčku, nech toho!"
"A proč?! Stejně to sou akorát prašivky," argumentoval synáček a ukopl holubince klobouk. Matka se pro sebe usmála. V příručce "Buďte lepší rodiče, než byli ti vaši" bylo prvním bodem správné výchovy vysvětlování: "Dítě potřebuje vědět, že příkazy a zákazy, kterému dáváme, nejsou bezdůvodné. Pak je bude lépe respektovat."
My sice tyhle houby nejíme, Pepíčku," začala matka laskavě, "ale některá zvířátka jako například srnky nebo veverky ano. Nenič je, ať nejsou o hladu." Synek se zatvářil vzdorovitě, vrazil zaťaté pěsti do kapes a zanechal fotbalistických pokusů.

V roští se modraly poslední ostružiny. Seshora zněla ptačí písnička. Třeba tu bude pár dalších, pomyslela si matka. Houby se přece většinou vyskytují ve skupinkách. Ozval se krátký svist a štěbetání umlklo. Matka se rozhořčeně otočila.
"Kolikrát ti mám říkat, abys nestřílel po ptácích! A kde jsi vůbec vzal ten prak?" Synek pokrčil rameny.
"Dal mi ho táta." Další bod správné výchovy dle příručky je že: "Oba rodiče musí být ve výchově jednotní."
"Tak ho schovej!"
"A proč?! Táta mi ho dal přece na hraní!" protestoval ublížený hlas.
"Protože jsem to řekla! A hrát si s ním můžeš, až u toho bude táta." V krajních případech příručka povoluje jasné a tvrdé vymezení mantinelů.

Nejspíš to byl jeden z posledních krásných podzimních dní. Teplo a nebe bez mráčku. Pohodovou atmosféru přetrhl hurónský řev.
"Okamžitě zmlkni! Takový rámus! Co chudáci zvířátka?!"
"Mami, to není žádnej rámus ale Divokej Bill. To je děsně cool kapela," vysvětluje chlapeček s očima v sloup. Matka znala ten pohled, kterým jí dokazoval, jak moc je trapná. Dokázal ji tím vytočit stejně spolehlivě jako skvrna od červeného vína na bílé halence. Klid. Dýchat. Přesně podle příručky 1, 2, 3 Uuff.
"To je sice možné, ale tady jsme v lese, a ne na diskotéce. Takže buď potichu!"
"Když já se nudím. A s prakem si hrát nesmím," fňukal Pepíček. "Budeme tu ještě dlouho? Chci se dívat na telku."

Ignorovala jeho kňourání. Příručka v hned první kapitole podrobně vysvětluje, aby si rodiče zvykli rozlišovat mezi potřebami a manipulací dítěte. Vrátila se zpátky k houbám. Několik klouzků, dva ryzci. Dokonce i ten pták se znova rozezpíval. Právě když se natahoval pro krásný hřib, dopadl na mech před ní obal od bonbonu. Už zase! A to mu kolikrát říkala, ať ty papírky nepohazuje, jak se mu zlíbí. A aby ty sladkosti nekousal, ale cucal. Vždyť si kazí zuby! A už se na ni zas drze tváří! A a a…

Není divu, že matka seřezala milého synka tím, co jí právě přišlo pod ruku. A to byl právě košík plný hub.

Jak říkával její otec a Pepíčkův dědeček: "Kde nepomáhá Komenský, musí nastoupit Frištenský."


Matka, taška, tramvaj
QUO VADIS
Wanted

Vítr, který před chvílí jen zametal prach podél chodníků, ho nyní uklízí do nesčetných koutů a výklenků budov. Postupně zesiluje natolik, že v ulicích vtáhne do víru tance množství nedopalků, papírků a letáků, které se neudrží v odpadkových koších. K nim se ochotně přidávají dřívka od nanuků a plastové kelímky. Náhle ulice za okny potemní, jak těžké mraky vrhají na město stín. Stín stejně temný, jako ten, který pohltil i její budoucnost. Jezdí touhle tramvají z konečné na konečnou už čtvrtý den a nikomu to nepřipadá divné. Nikdo se jí nevšímá, nikdo jí nehledá. Nikdo jí ani nepotřebuje. A přitom ještě nedávno bylo všechno jinak. Ten, co jí celou dobu držel, tu najednou není. A ani ostatní tu nejsou. Jak se to jen mohlo stát? Takových let byly spolu. Zdálo se, že jsou si dokonce čím dál bližší. Že snad ani není možné je rozdělit. A pak jeden okamžik a všechno co bylo, už rázem neplatí. Co s ní teď bude. Ještě nikdy nebyla tak sama. Je úplně ztracená.

Z reproduktoru nad hlavami zazní znělka. Otvírají se dveře a cestující na refýži kvapně hledají ve voze úkryt před poryvy větru. Setmělo se ještě víc a ve vzduchu je cítit voda. Pro tuhle chvíli je snad lepší, že může být tady. Pro tuhle chvíli je tramvaj docela dobré místo. Vůz se rozjíždí a cestující se z reproduktoru dovídají název příští zastávky. Za pár minut budou na místě, kde se to všechno odehrálo.

Bylo to chvíli po tom, co tramvaj zastavila. Přesně ve 14.21 hod. Právě tehdy se na posledním schodě ozvalo tiché lupnutí. Příliš tiché na to, aby mu někdo věnoval pozornost. V tu chvíli se však celý její svět přestal točit. Na následky dokázala část cestujících uvnitř jen zvědavě civět, zbytek se schoval pod plášť lhostejnosti. Vystupující stará paní se vyděšeně obrátila, aby viděla, jak se část obsahu tašky, se kterou se snažila sjet ze schodů, vysypala až na beton. Ve skupince lidí, neomaleně se přesto tlačících do vozu se nakonec našlo pár rukou, který se snaží roztřesené stařence pomoci rozházený nákup vrátit do tašky.
"Máte všechno?"
"Snad ano. Moc vám děkuji."

U dveří stojí mladý muž a drží se madla. Oknem, ve kterém se díky osvětlení odráží obraz interiéru a na které již dopadají první kapky, znechuceně pozoruje noviny, zmítané větrem mezi stojícími auty. I přes hluk, vydávající tření kol v ohybu kolejnic, zaslechne hřmění. To nevěstí nic dobrého, pomyslí si a sleduje, jak se o kus dál olšanské lípy a platany ohýbají náporem větru. Za chvíli bude vystupovat. Za ruku se ho drží malý chlapec, jehož bystrý zrak náhle upoutá malý kovový předmět vyčnívající pod nánosem nečistot v samém koutku schodiště. Sbírá ho i s vrstvou prachu a zaujatě si ho prohlíží. Vůz zastavuje.

"Strejdo, na co je todle?"
"To je matka. Je k ničemu. Zahoď to!"

Matka klobouková AISI304, M6mm A-DIN 1587-A2 M6
14. března 2014

Čtvrtá účastnice kurzu, která práci odevzdala, si nepřeje své texty zveřejňovat.

Předem díky za Vaše komentáře.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama