Dialog

7. dubna 2014 v 10:19 | Lektor
Postupně odpadáme. Už chodí jen tři nejvěrnější účastníci. Nezastírám si, že to o něčem svědčí.
Naposledy jsme brali dialog, který byl také dalším zadáním pro domácí tvůrčí práci. Pozornost jsme věnovali dvěma pravidlům: Za prvé, že autenticita a věrohodnost literárního dialogu se vytváří jinými prostředky než "doslovným záznamen" hovorů z ulic a hospod. A že literární dialog v rámci epického žánru není kus scénáře nebo dramatu vloženého do vypravování. Jak se s tím účastníci popasovali, můžete teď posoudit.


ZPOVĚĎ
Iveta

"Tak, co pro Vás můžu udělat?" optal se programátor a zvedl oči od rozdělané práce. "Potřebujete upravit webové stránky, nebo snad něco s hardwarem?" Byl trochu nervózní, co by tak proboha asi od něho mohl potřebovat zrovna kněz?!
"Ach ne, přišel jsem v …. osobní záležitosti," odpověděl starý muž se zvláštním výrazem v obličeji.
"Prosím?!"

Otec Matouš se pousmál nad nechápavým a zmateným výrazem programátora Marka Peterky. "Možná bych to měl vzít od začátku. Jmenuji se Matouš Tajný a působím v Rubáni. Přišel jsem kvůli vaší matce Jolaně Peterkové."
Rysy programátora Peterky ztuhly. "Moje matka před rokem zemřela."

"Vím. Napsala mi v dopise, že ji brzy Pán povolá. Bohužel neznala moje působiště a tak ten dopis dlouho bloudil, než ke mně dorazil. Děkuji nebesům, že jsem si ho mohl přečíst." Otec Matouš se odmlčel. Po chvíli však podle Markova kamenného obličeje usoudil, že nehodlá reagovat a tak pokračoval. "Jistě Vám o mně Vaše matka vyprávěla."
"Říkala, že to byla jen jedna noc. A že osud tomu tak chtěl, aby mě vychovával někdo jiný." procedil Marek mezi zuby. Pak se zhluboka nadechl a pokračoval: "Zemřela a mě zůstal táta. Mám ženu, děti. Tak proč tu jste?!" Nebyla to otázka. Spíše obvinění.

"Mám pocit, že Vám něco dlužím."
"Tak to se mýlíte. Možná byste měl odejít."
"Dovolte mi, abych Vám napřed vyprávěl jeden příběh z minulosti. Pak opravdu půjdu." Až dosud vyrovnaný hlas otce Matouše se zachvěl.
"Minulost je pro mě uzavřená." téměř odsekl Peterka.
"Pro Vás možná ano, ale pro Vaši matku nebyla. Chtěla, abychom se setkali. Neměl byste jí odpírat její poslední přání."
"Pokud opravdu chtěla, mohla mi říct vše sama." prohlásil Peterka odměřeně.
"Asi nevěděla, jak Vám to vysvětlit. Také neměla, co by Vám řekla - vždyť jsme nebyli v kontaktu přes 50 let." Otec Matouš se na chvíli nechal unést vzpomínkami, než pokračoval.

"Vaše matka, Jolana, měla pravdu, když říkala, že to byla jen jedna noc. Ale nejspíše Vám zamlčela, že jsme se znali velmi dlouho. Patřili jsme do jedné party kamarádů, skupiny vrstevníků, která se scházela u táboráku, aby mohla přemítat o nesmrtelnosti chrousta. A občas ve společnosti trochy štípnutého alkoholu. Já měl Jolanu opravdu rád a tehdy jsme nejspíš vypili víc než obvykle."

Programátor významně povytáhl obočí.
"Jistě, asi by Vás zajímalo, jak jsem se s tak, řekněme bujarou minulostí mohl stát knězem. Faktem je, že z hříchů se dá očistit a já byl tehdy velice mladý. Po škole jsem se nedostal na medicínu, ale pořád jsem chtěl pomáhat lidem. Být užitečný pro potřebné. Protloukal jsem se všelijak, zkoušel různá zaměstnání a hledal smysl života. A pak jsem jednoho dne pochopil, že nejvíc pomohu ostatním, pokud jim dodám naději, víru v lepší zítřky. Tak jsem se zapsal do večerní školy katechismu v Olomouci. To byl šedesátý osmý."

"Jak to ale souvisí s mou matkou?" Peterka nedokázal skrýt, že ho vyprávění přece jen zaujalo.
Otec Matouš se znovu usmál, ale tentokrát se mu v tváři značil smutek. "Když Jolana s rodinou emigrovala, nevěděli jsme o tom. Zjistili jsme se to až za pár měsíců. Když odjížděla, musela už být těhotná. Já o tom nevěděl, a ona dost možná také ne. Byla takovým lepidlem té naší party. Když zmizela, všem nám došlo, že vše co jsme si vysnili je iluze. Byla to jiná doba, těžko se to vysvětluje. Prostě jsme se přestali scházet a já hledal útěchu v Bohu."

Monolog přerušil zvonící mobil. Zatímco Marek vyřizoval pracovní hovor, zíral otec Matouš kamsi do dáli.
"Promiňte, za chvíli mám objednaného klienta. Nechtěl byste přijít v sobotu na oběd? Moje žena dělá výborné kotlety."
"Bude mi potěšením." Otci Matoušovi se po tváři rozlil úlevný úsměv.


ELEKTRÁRNA
Wanted

"Tak co se děje Vašku? Volby už jsou za dveřma a podívej se na ten průzkum. Může to dopadnout všelijak a já nechci čekat, až to urve Bárta nebo nějakej jinej blbec. Projekt už čeká na schválení. Jen ten pozemek ještě nemáme. " Ta vlídnost v hlase je příliš sladká.

"Víte, pane starosto… "

"Ale snad mi nebudeš vykat, Václave. Na to už se známe moc dlouho, ne?" Náhle je jeho hlas o poznání studenější. "Tak povídej."

Začíná se potit. Na tohle už se cítí starý. Odkládá brýle na stůl a chtěl by se napít. Proklíná sám sebe, že se do toho vůbec nechal navrtat. A může za to jeho otec. Přemluvil ho, ať prý mladému s tím sedlákem trochu píchne. Že prý naposledy. Že prý to umí nejlíp. No, možná kdysi. Ale to byla jiná doba. Měl se na to vykašlat.

" … ten Sláma je tvrdohlavější, než se zdál. Nechce to prodat. Už jsem zkusil všechno. Pořád prej tradice, les, kořeny… a navíc teď ještě ten sokol. Píšou o tom i v novinách. Toho nám byl eště čert dlužnej. "

"Ano, jistě, čet sem to. Všichni jsme rádi, že u nás uhnízdil sokol po padesáti letech, ale já si kvůli němu nenechám utýct kšeft za 10 mega ročně. A věřím, že vy taky ne." Pohledem přejede všechny přítomné a zastaví se opět u Václava. Jeho do té doby klidné oči se změní v oči dravce chystajícího se k výpadu na kořist. Tady je on tím sokolem a Václav bezmocným holubem. A dovětek je jako úder pařátem. "Jasný?" Nechá svá slova zapůsobit a pokračuje. "O sokola se nestarej. Vystěhování sokola stěhovavého zařídí tady paní magistra."

Judr. Kamil Černý se pobaveně usměje. Ví jak se chovat, má v tomto ohledu bohaté zkušenosti. Starosta si jeho gesta všimne a to způsobí, že jeho mozek vyprodukuje dostatečné množství serotinu. Jeho ego je tím pohlazeno a září.

" Viďte Marcelko?" Pokračuje již klidným hlasem.
"Jistě pane starosto." Říkat cokoliv jiného je zbytečné.
"Tak vidíš Vašku." Směřuje na něj opět přesladký úsměv.

Ten chlap je jako mražený dort, napadne ho. Jeho otec byl hajzl, ale člověk aspoň věděl na čem je. Kdepak, tohle už není pro mě. Raději jim to řeknu hned, hlásí se zdviženým ukazovákem o slovo. "Můžu …"

Starosta se podívá se na hodinky. "Mám dnes ještě důležitou schůzku, a proto se s vámi musím rozloučit." Teatrálně rozevře paže. "Všichni jsme na jedné lodi a všichni víme, co máme dělat, protože všude kolem je moře plné žraloků.

Děkuji vám, Marcelko. Děkuji vám pane doktore. Uvidíme se v pátek."

"Můžete se dnes chvíli zdržet, Václave?"



Třetí účastnice si nepřeje své práce na blogu zveřejňovat.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama