Hledisko

13. dubna 2014 v 14:57 | Lektor
K tématu hledisko se nám překvapivě sešly hned čtyři práce - Gábina se vrátila na palubu. Šlo o to popsat situaci na sesterně při noční službě, kam právě přijde pacient s nespavostí a žádá o léky, z pohledu jednotlivých aktérů. Perličkou lekce byla návštěva Michala - redaktora Tvaru. Náš literární squatt zaujal i celostátní kulturní periodikum.



NOČNÍ
Iveta
Pohled sestry

Noční mám svým způsobem ráda. Není tu tolik lidí, takže se člověk spíš dostane k nějaké pořádné práci. Jeden by řekl, že praxe je od toho, aby se školní teorie upotřebila v realitě. Ale tady ne. To je pořád: setřiď kartotéku, doprovoď paní na rentgen, rozdej teploměry…. Že by mě nechali třeba podat léky to ne. Jo, jasně. Já chápu, že mi jako nedostudované sestře nemůžou dát zodpovědnost, ale takhle se vážně nic nenaučím.

A právě proto jsou noční fajn. Minule jsem tu byla s doktorkou Jouzovou, a ta mě dokonce nechala píchnout injekci! (Uznávám, moc mi to nešlo. Ale někde se začít musí, že jo.) S tímhle doktůrkem to však na pohodovou službu nevypadá. Pokorný, Igor. Ještě jsem ho tu nepotkala, protože byl 5 týdnů na jakési zahraniční konferenci. Teď o tom důležitě vykládá. Absolutně si neuvědomuje, že půlce toho co říká, nerozumím a jako celek mě to vůbec nezajímá. Prý: potkal jsem tam toho a toho docenta a měl jsem proslov o tom a tom…. Bóže to je ale náfuka! Vytahuje se jak guma v gatích.

Nasadím nic neříkající obličej a omezím se na občasné: Ano a Jistě pane doktore, či Máte pravdu. Ve skutečnosti ho ale neposlouchám a přemýšlím. To je totiž tak jediné co můžu dělat. Kdybych si vytáhla skripta, určitě by se ho to dotklo. Pokrytec jeden! A přitom bych právě studovat potřebovala ze všeho nejvíc. Bojuju ze všech sil, abych se vůbec dohrabala ke zkouškám. Teta pořád říká: Ty s tím učením naděláš, já když jsem chodila do školy, tak to znamenalo toulat se po večírkách a látku omrknout večer před zkouškou. Zlatý oči, který to viděly! Asi holt nejsem tak chytrá či co, ale fakt to bez učení nedávám. Jo, a kdybych se snad chtěla toulat po večírkách, tak mě táta pořádně prožene.

Ten nadutec pořád řeční! Je jako tetička, ta taky ví všechno nejlíp! Teď si právě rádoby důležitě oprášil klopy pláště a začal vykládat cosi o tom, jak je důležité chovat se na prahu dospělosti uvědoměle. Jaký práh dospělosti?! Já už plnoletá jsem! Jen si toho tak nějak všichni kolem zapomněli všimnout. Ve škole se k nám chovají povýšeně, doma musím hlásit každý krok a tady dělám podržtašku. Tak co z té dospělosti asi tak mám?

Vlastně bych si neměla stěžovat. V rámci duševní hygieny, by měl člověk upozorňovat především na kladné stránky svého života. Aspoň se to teda říká v učebnici psychologie. Takže jo: mám se fajn, jsem zdravá, zabezpečená před chudobou. Jen ten doktůrek pořád žvaní a žvaní. Proč jsem vlastně tak nespokojená? Možná chci od života příliš takhle na "prahu dospělosti".

Na pokoj přijde pacient trpící nespavostí. Je asi ve věku mého dědy a leží tu s komplikovanou zlomeninou ruky. Inu staré kosti se hůř hojí. Dávám mu léky podle pokynů, které tu nechala vrchní sestra. Muž se na mě smutně usměje. Doktor nasazuje bodrý hlas, ptá se pacienta, jak se cítí a přidává jakýsi vtip. Stařík se jen pomalu otočí a odšourá zpět do postele.

Je mi ho líto. Jednou jsem převlékala postel, vedle té jeho. Byl zrovna čas návštěv a u pánovy postele seděl syn se svou ženou. Snacha štítivě seděla na krajíčku židle a v pěstěných rukách s dlouhými nehty svírala koženou kabelku. Tchán se jí ptal na vnoučata a ta dámička začala panicky vykřikovat cosi o tom, že nemocnice jsou plné bacilů, a že už tak se s manželem obětovali, když ho navštívili. A že prý nemůže chtít po těch nebohých dětech, aby tu chytily nějaký nebezpečný virus! Její manžílek přitom jen pokyvoval tupě hlavou.

Doktor se tváří blahosklonně a nabízí mi bonboniéru. Poděkuju a cucám nugátovou pralinku. Pokorný se nejspíš už dostatečně vypovídal a zahloubává se do objemné knihy. Na hodinách se noc pomalu překlápí v ráno. Pořád myslím na toho nespavého pacienta. Oproti němu si fakt nemám nač stěžovat. Koneckonců doktor sklapl a nevšímá si mě. Můžu tedy vytáhnout skripta a studovat kapitolu o antihistaminikách. Praxe za pár dní končí a já se budu moct zas věnovat učení naplno. S volným časem navíc, nebudu snad tak otrávená. Anebo otravná? Nevím.

A tetě příště řeknu, ať si ty průpovídky strčí za klobouk. Je to můj život, moje studium a jen já vím, kolik na něj potřebuju času.


ZÁNĚT
Wanted
Pohled lékaře


Dneska to vypadá na klidnou službu, říká si, když prochází dveřmi oddělení. Za ta léta už na to má vypracovaný šestý smysl. Pokaždé, už když nasaje známou vůni desinfekce a chlóru, dokáže rozpoznat, jaká směna ho čeká. Má dobrou náladu. Když však přichází na lékařský pokoj, čeká ho překvapení.

"Co tu děláte? Kde je Marta?"
"Dobrý den pane doktore. Volala mi na poslední chvíli, jestli bych to dnes nemohla vzít za ní. Není jí prý dobře."
"Hmm", zabručí si pod vousy a ani se nesnaží zakrýt roztrpčení.

Zánět ustupuje, revize nebude potřeba, říká si při pohledu na světelnou tabuli s několika pooperačními snímky. Máš štěstí, chlape. Na to jak si vypadal, máš fakt štěstí.

"Tak se zdá, že ta slinivka z osmičky je na dobré cestě. Co vy na to, sestři?" obrací se na sestru.

Nevnímá ho, sleduje displej telefonu, po kterém hbitě přebíhá palec pravé ruky. To je materiál, pomyslí si a nechápavě zavrtí hlavou, zatímco sbírá snímky z tabule a pokládá je na roh stolu. Usedá do otočného křesla a bere do rukou aktuální číslo měsíčníku Tempus Medicorum. Blíží se půlnoc. Pohodlně se opře a otvírá na stránku 6. Než však začne číst, skloní časopis a podrážděně se zadívá na sestru, jak se upřeně věnuje telefonu. Už se nějak otrkala. Ještě před měsícem to bylo takové snaživé neopeřené kuře a podívejme teď. To jsem zvědav, jestli uklidí snímky do složky a zařadí. Čte druhý odstavec o spolupráci lékařské komory a VZP v případech akutní péče u zahraničních pacientů, ale neví, co bylo v prvním. Jako by mu něco nedalo se soustředit. Opět sklopí časopis do klína. Sestra je stále ve světě, kde je místo pouze pro ni, telefon a kohosi na druhém konci. Na signalizačním panelu bliká 12. To snad není možný, říká si a odkládá časopis na stůl tak rázně, že to sestru v mžiku vrátí do reality. Ale to už tu stojí, sklání se nad ní a bez okolků spustí "zvolila jste si povolání zdravotní sestry. Povolání, které je většinou vašich kolegů a kolegyň chápáno jako poslání. Povolání, kde náplní vaší práce je pomáhat lidem. Tak ho, prosím, vykonávejte." Ukazuje při tom na blikající 12. Sestra zčervená, není schopna slova. Vystrašená opouští místnost. Na psacím stole zůstává mobil s rozepsanou zprávou.

Co by tak dal za to, kdyby na oddělení přišla nějaká zkušená sestra. Tyhle zatracený mladý holky. Kolikrát už to zažil. Člověk je přijme, rozčiluje se s nimi, po čase z nich konečně udělá použitelné osoby a jak to dopadá? Některé jdou na mateřskou, jiné mění obor nebo opouští zdravotnictví úplně. Potřebuje se uklidnit. Sestra se vrací a provinile oznamuje, že pacient na dvanáctce nemůže usnout.

"To je ta cirhoza?" dívá se na vystrašenou holku. "Aha, nevíte. Co ste mu dala?"
Dívka mlčí a jen nejistě otvírá dlaň, ve které celou dobu třímá balení léků.
"Ježišimarjá, to snad nemyslíte vážně! Máte pacientům pomáhat, ne je zabíjet. Na co myslíte? Já bych vás…" chce se rozběhnout na dvanáctku a zachránit, co se dá. V tom se ozve zaklepání a bez čekání na výzvu se otvírají dveře.

"Izvinitě meňa. Ja němog spať. Medsestra dala meňá tabletku, no ona upala ne zemlju. Dajtě miňá ešče adnů tabletku, pažalsta."

Usadí se do křesla a vražedným pohledem si měří sestru. Jeden život dnes zachránil, i když to nejspíš nikdo nezaplatí. Co udělá s tím druhým se uvidí …


Pohled pacienta
Účastnice si nepřeje své práce na blogu zveřejňovat


BEZ NÁZVU
Gábina
Kombinace pohledů

"A jako vždycky, kdyby během noci někdo neodkladně potřeboval pomoc, zazvoňte si na mě. Jinak Vám dámy a pánové přeji krásné sny, pěkně se vyspěte a uvidíme se ráno při snídani." Za sestřičkou se jen velmi pomalu a hlavně nehlučně zavírají dveře. Jakoby je tím zavřením chtěla uklidnit, jakoby jim tímto zavřením měla přivodit hlubší a klidnější spánek.

"Táák pane doktore, hotovo. Máme přebaleno, jsou po večeři, prášky rozdané a ten, kdo chtěl připíchnout morfin na bolest už jistě spí. Úplně to vidím - dnes bude klid."

"Výborně sestři, to jsme to dneska stihli v rekordním čase. Mám tu ještě nějaké papírování. Za posledních pár dní jsem nestihl vše přepsat do počítače a rozeslat objednávky léků, a tak doufám, že alespoň dnes se mi to podaří." plánuje si doktor.

Na to si mu unaveným hlasem sestřička postěžuje. "Já pane doktore mám za poslední vytížené šichty takový spánkový deficit, že než mrknete budu ve snovém světě. Manžel je teď na služební cestě a já musím vždy po noční ještě stihnout dát na osmou dceru do školky, uvařit a na druhou hodinu už zase musím holku vyzvedávat. Stihnu 4 hodiny spánku a tedy řeknu Vám, po dvou nočních je to na mě už moc. Tak si pěkně zapisujte a já jen doufám, že se nikdo z pacientů nevzbudí."

Jen co si sestřička ustele na lůžku, ozve se zaklepání. Pomalu se otevírají dveře a než sestra stihne seskočit z lůžka, starší pán už stojí v místnosti a zavírá za sebou.

"Dobrý večer, nezlobte se, že ruším sestři, ale já né a né usnout. Snažím se počítat ovečky, pomalu a hluboce dýchat, ale nic nepomáhá. Ještě k tomu jeden chlap na pokoji hlasitě chrápe a to se nedá vydržet. Víte, v mém věku už tomu tak je. Stačí mi spát 3 hodiny denně a jsem jako rybička. To vy mladý ještě neznáte, ale ta nespavost, to je hrozná věc. Nevíte co dělat s časem. Už samozřejmě neběháte tolik, co za mlada, ale spát Vám nedá."

Doktor od počítače nevěřícně zírá a sestřička se snaží pána uchlácholit. "No, a tak se trochu projděte po chodbě, unavíte se a určitě potom usnete".
"Sestři, to taky nefunguje, to už jsem taktéž zkoušel." odpovídá starý pán.

Sestřička po očku mrkne na pana Doktora a se zvedá od židle a zamíří si to rovnou k lékárničce, kde vezme léky na spaní a předá je sestřičce. "Tady Vám tedy dáme takovej prášek, který Vám zajisté usnout pomůže". sestra vloží dědečkovi do dlaně prášek a podává mu kalíšek s vodou na zapití.
"To jste hodná sestři, moc Vám děkuji." chopí se děda prášku a už ho zapíjí.

Sestřička se s dědou ještě chvíli prochází po chodbě a poslouchá dědovi historky ze života. Po chvíli ho potichu doprovodí na lůžko a jde si sama odpočinout. Uléhá do své postele bez jakýchkoli výčitek, že dědovi jen jeho nespavost do budoucna prohlubuje chemickými vynucovadly spánku.

Doktorovi probleskne myšlenka o závislosti - doma je mít nebude a zase si bude muset zvyknout nespat. Po jednom užití spánku se zavislý nestane.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 wanted wanted | 13. dubna 2014 v 20:40 | Reagovat

A jak se na to Tvar tváří?

2 Lektor Lektor | 13. dubna 2014 v 21:56 | Reagovat

Tvar nijak nehodnotí úroveň textů. Na kurz sám se tváří zaujatě. Taky mě to stálo játra :-)

3 Wanted Wanted | 14. dubna 2014 v 8:13 | Reagovat

Cirhoza z dvanáctky. Domluvíme termín.

4 lektor lektor | 14. dubna 2014 v 9:48 | Reagovat

Přesně - z dvanáctky. Bakalář 12.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama